Ecofin.cz - Liberální totalitarismus
logo Facebook
I slova jsou činy

Liberální totalitarismus

17. května 2018 08:20 / autor: Janis Varoufakis

Axiomem liberalismu bylo vždy ztotožňování svobody s nezcizitelným právem na vlastnictví sebe sama. Člověk byl svým vlastním majetkem. Mohl sebe či svou práci, na určitý čas a za předem dohodnutou cenu, pronajmout zaměstnavateli. Nikdy však o toto vlastnické právo nemohl přijít, bylo neprodejné. A byla to právě tato liberálně-individualistická perspektiva, která během uplynulých dvou století legitimizovala kapitalismus jako „přirozený“ systém, obývaný svobodně jednajícími jedinci.

Možnost vyhradit část života, v rámci které si lidé ponechávají suverenitu, byla základní součástí liberální koncepce svobodného člověka a jeho vztahu s veřejnou sférou. Pro její zachování měli jedinci zaručené jakési útočiště, kde se mohli ještě před kontaktem s ostatními rozvíjet a hledat sami sebe. Ve chvíli, kdy vlastní osobnost našli, mohli k jejímu dalšímu rozvoji využít komerce a průmyslu – tedy sítí spolupráce napříč těmito osobními prostory, která umožňovala uspokojení jejich materiálních a spirituálních potřeb.

Tato hranice mezi osobním životem a vnějším světem, na které zakládal liberální individualismus své koncepty autonomie, sebevlastnictví a svobody, byla neudržitelná. První rány utržila ve chvíli, kdy industriální produkty nahradily značky se schopností udržet si obdiv a pozornost veřejnosti. Netrvalo dlouho a branding začal propůjčovat „osobitost“ předmětům.

Jakmile získaly osobnost značky (a navýšili tak neuvěřitelným způsobem loajalitu svých zákazníků a tím i tržby), začali cítit potřebu nahlížet na sebe jako na značky i jednotlivci. Dnes, kdy je náš online život pod ustavičným dohledem kolegů, zaměstnavatelů, klientů, kritiků a „přátel,“ se nacházíme pod neutichajícím tlakem prezentovat se jako soubor aktivit, obrázků a osobnostních rysů představujících atraktivní, dobře prodejnou značku. Osobní prostor nezbytný k nerušenému vývoji autentické osobnosti – tedy podmínka umožňující nezadatelné sebevlastnictví – je téměř pryč. Přirozené prostředí liberalismu pomalu mizí.

Schopnost jasně vymezit hranici mezi soukromým a veřejným, kterou toto prostředí mělo, oddělovala také práci a volný čas. Člověk nemusí být radikálním kritikem kapitalismu aby viděl, že právo na chvíle, kdy prostě není k dispozici, už téměř vymizelo.

Stačí se podívat na mladé lidi, kteří se v dnešním světě snaží uchytit. Většina z nich skončí, pokud tedy nemá k dispozici svěřenecký fond, nebo jiný štědrý nepracovní příjem, v jedné ze dvou následujících kategorií. Četnější část je odsouzena pracovat pod kontrakty, které nepřináší žádné záruky minimální pracovní doby, za mzdy, jež je nutí být k dispozici neustále, aby vůbec byli schopni se uživit. Jakákoli zmínka o osobním čase, prostoru, či svobodě je tak pro ně urážlivá.

Zbytek pak zjistí, že aby se nestal součástí tohoto duši zničujícího "prekariátu," musí každou svou volnou, bdící chvilku věnovat budování osobní značky. Jako v Benthamově Panopticonu jsou tak vystaveni pozornosti všech, kteří by jim mohli v jejich kariéře pomoci (nebo někoho takového alespoň znají). Než napíšou tweet, shlédnou film, nasdílí fotografii, nebo pošlou zprávu, musí se zamyslet nad tím, kterou část lidí tím mohou potěšit, či si odcizit.

Když už se jim poštěstí dostat se na pracovní pohovor a získat zaměstnání, personalista je většinou okamžitě upozorní na jejich postradatelnost. "Chceme, abyste byli sami sebou, abyste následovali svou vášeň. I pokud to bude znamenat, že Vás budeme muset nechat jít," uslyší. A tak v sobě začnou pro jistotu ještě intenzivněji hledat "vášeň," kterou by jejich budoucí zaměstnavatelé mohli ocenit, lokalizovat své mýtické "pravé" já, které mají podle těch nahoře někde hluboko uvnitř sebe.

Jejich pátrání nemá konce. John Maynard Keynes kdysi přirovnal snahu určit hodnotu akcií k soutěži krásy: Investory na akciových trzích nezajímá, kdo je nekrásnější, místo toho se snaží zakládat svá rozhodnutí na odhadu, koho bude za nejkrásnějšího považovat veřejnost a jaký je nejčastější odhad tohoto všeobecného názoru. Jsou tak jako kočky, honící se za vlastním ocasem.

Keynesovo srovnání se soutěží krásy vrhá světlo na tragédii mnoha mladých lidí. Ti se dnes pokouší zjistit, které z jejich "pravých" já by mělo být pro veřejnost a její opinion-makery nejatraktivnější a zároveň se snaží zkonstruovat toto "pravé" já jak online, tak offline, doma i v práci – vždy a všude. Vniklo tak celé odvětví poradců a osobních koučů, které jim má v této snaze pomoci.

Je ironií, že liberální individualismus zdá se neporazil totalitní systém vyrůstající z fašismu či komunismu, ale z jeho vlastního úspěchu, z komodifikace osobního prostoru. K tomu jej porazit a zachránit tak liberální myšlenky svobody a sebevlastnictví by bylo potřeba komplexní přeuspořádání vlastnických práv na stále více digitalizované nástroje produkce, distribuce, spolupráce a komunikace.

Nebylo by neuvěřitelně paradoxní 200 let po smrti Karla Marxe zjistit, že, abychom zachránili liberalismus, musíme se vrátit k myšlence, že svoboda vyžaduje konec neomezené komodifikace a socializaci vlastnických práv na kapitálové statky?

 

Janis Varoufakis

Autor je bývalým řeckým ministrem financí, učí ekonomii na univerzitě v Aténách
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org