Ecofin.cz - Mzdy určitě musejí růst, ale s rozmyslem
logo Facebook
I slova jsou činy

Mzdy určitě musejí růst, ale s rozmyslem

24. května 2018 15:21 / autor: Michal Skořepa

Čeští odboráři volají po růstu mezd. Na nedávném sjezdu Českomoravské komory odborových svazů zazněl konkrétně požadavek zvýšit minimální mzdu od ledna 2019 o 1500 korun na 13 700 Kč. Co si o takovém prudkém růstu minimální mzdy myslet?

Odborový návrh by znamenal meziroční růst minimální mzdy o dobrých 12 procent. Přitom minimální mzda rostla o zhruba 11 procent loni a podobně rychle i předloni.

Zejména v minulých letech mělo zvyšování minimální mzdy jistý smysl z pohledu výběru daní a odvodů. Dlouhodobě totiž existovaly obory, třeba pohostinství nebo stavebnictví, kde byla oficiálně vykazována odměna zaměstnanců na úrovni minimální mzdy, ale faktická odměna byla o poznání vyšší. Z pohledu skutečných nákladů na práci v těchto oborech nemuselo ani výrazné zvýšení minimální mzdy způsobit žádnou významnější škodu - tedy právě kromě toho, že dotlačilo zaměstnavatele k tomu, aby vytáhli na denní světlo větší část celkové odměny, než přiznávali předtím, čímž se zlepšil výběr daně z příjmu a odvodů. Nepřiznávačům se tak podmínky aspoň částečně srovnaly s těmi, kdo mzdy poctivě přiznávají. Ostatně dvouciferné nárůsty minimální mzdy v Maďarsku a Rumunsku v psolední době byly údajně motivovány právě snahou zlepšit výběr daní ze mzdy. V obou zemích je totiž vyplácení části mezd bokem ještě výrazně rozšířenější než u nás.

Ovšem v Česku tato tendence vyhýbat se daním skrze vyplácení části mzdy načerno už v posledních letech nejspíš výrazně zeslábla, a to právě díky opakovanému zřetelnému zvyšování minimální mzdy a také – aspoň v některých oborech – zavedením elektronické evidence tržeb. Z pohledu výběru daní už zde tedy zvyšování minimální mzdy velký přínos pravděpodobně nemá.

Tím víc ale může zabírat jako páka na růst celkové mzdové hladiny. A právě o to jde odborářům. S minimální mzdou se totiž vždy posouvá i celá sada takzvaně zaručených mezd, tedy minimálních mezd pro celou řadu náročnějších typů zaměstnání. Navíc platí, že pokud je firma zákonem donucena zvýšit ty nejnižší mzdy, často je pak nucena zvyšovat i ostatní mzdy, aby byly alespoň částečně zachovány vnitrofiremní motivační mzdové rozestupy.

Zatímco odboráři vcelku logicky tlačí na další rychlý růst mezd, zaměstnavatelé se stejně logicky tomuto tlaku brání: že prý mzdy rostou rychleji než produktivita, takže firmy prodělávají nebo brzo prodělávat začnou. Srovnání mezd a produktivity je ovšem pomůckou z vícero teoretických i praktických příčin málo spolehlivou. Naštěstí existují i jiné – a spolehlivější – způsoby, jak posoudit (ne)bezpečnost současného rychlého růstu mezd.

Jeden takový způsob se přímo vnucuje: pohled na nezaměstnanost. Jestliže český trh práce zůstává stále tak vyluxovaný jako doposud, znamená to, že lidská práce pro průměrnou českou firmu ani po dosavadních rychlých růstech mezd prostě není příliš drahá. Pro méně chápavé ještě jednou: dokud firmy zoufale shánějí nové zaměstnance, mzdy jsou příliš nízké. Tečka.

Firmy tedy čelí nerovnováze: nestíhají plnit všechny objednávky, protože mají málo zaměstnanců. Jinak řečeno, česká ekonomika je zbytečně moc konkurenceschopná. Řešení této nerovnováhy je nabíledni: firmy s lepší perspektivou by měly přebrat zaměstnance těm ostatním prostřednictvím vyšších mezd a tyto vyšší mzdy promítnout do vyšších cen své produkce. Objednávek při vyšších cenách ubude, a tím pádem ubude i potřeba nových zaměstnanců. Realita je v tuto chvíli taková, že zvyšování mezd už probíhá, ale k promítání do cen zatím příliš nedochází.

(Firmy s horší perspektivou, tedy ty, které si mohou dovolit už jen malý růst mezd, holt musejí buď hledat úspory jinde než v osobních nákladech, nebo se přesunout do některého perspektivnějšího oboru, nebo třeba do mzdově levnější ciziny. Z minulosti člověka napadají obory jako třeba některé druhy textilu nebo hraček. V Česku pro takové firmy a obory už holt přestává být místo - tedy pokud jejich potíže nejsou dány třeba neférovou konkurencí dováženou sem za dumpingové ceny.)

Otázka zní, jak rychle zvyšovat mzdy (a pak ceny), aby se to nepřehnalo – tedy aby se česká ekonomika nepřehoupla z pozice přílišné konkurenceschopnosti do pozice opačné. Tady je rozhodně namístě určitá opatrnost, přičemž samozřejmě záleží na situaci v konkrétním oboru, nebo dokonce v konkrétní firmě.

Mzdy celkově letos porostou nejspíš podobně jako loni, tedy tempem kolem osmi procent, ale příští rok by mělo napětí na trhu práce začít polevovat. A sice v důsledku mírně slabší zahraniční poptávky, vyšších domácích sazeb, silnější koruny a dokončování automatizačních investic, kterými české firmy začnou stále dražší zaměstnance pomalu nahrazovat.

Za těchto okolností je odborářský návrh zvýšit minimální mzdu o 12 procent na hraně únosnosti. A pokud mají Josef Středula a jeho boys and girls ambici, aby k podobnému navyšování docházelo i v dalších letech, jde o návrh jen těžko přijatelný. Za rozumnější pokládám zvolit mírnější navyšování, které by mohlo být pro českou ekonomiku každoročně únosné po několik dalších let. Takové navyšování by mělo jít zhruba ruku v ruce s růstem celkové mzdové hladiny, tedy řekněme kolem sedmi procent ročně. Tomu odpovídá nárůst minimální mzdy každoročně o necelou tisícikorunu.

Řečeno obrazně: trh práce je jako parník, který reaguje pomalu. Zvyšování minimální mzdy je v tuto chvíli otáčením kormidla správným směrem. Pokud však bude příliš prudké, výsledkem bude zbytečně výrazné zhoršení na trhu práce a jeho zdlouhavé uzdravování. A na zvyšování minimální mzdy by pak odboráři museli na několik let zase zapomenout.

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem představenstva České společnosti ekonomické
Zkrácená verze původně vyšla v LN, publikováno na serveru blog.aktualne.cz
Zveřejněno s laskavým svolením autora