logo Facebook
I slova jsou činy

Brexit je (možná) stezka k zářným výhledům, ale bolí a bolet bude

29. března 2019 13:26 / autor: Luboš Smrčka

Jak lze jedním titulkem vystihnout nepochopení celé situace. „S Británií bude chtít i po brexitu obchodovat celý svět, tvrdí britský komisař pro obchod s Evropou Andrew Mitchell,“ hlásá titulek prestižních českých novin.

Vcelku nepochybuji o tom, že jde o přesnou citaci. Což ukazuje hodně o brexitu.

Ten problém totiž přece vůbec NENÍ v tom, že by si snad někdo myslel, že s Británií nechce obchodovat celý svět. A jedno, zda PŘED nebo PO brexitu.

Stejně tak problém není v tom, že by s Británií některé země nyní obchodovat NECHTĚLY a po brexitu by rázem obchodovat CHTĚLY. Nenapadá mne ani jedna (zajímavá), kterou by bylo možné zařadit do takové skupiny. Všichni chtějí obchodovat se všemi – pokud jim z toho plyne užitek. Když neplyne, těžko je donutíte. Pokud tedy nejste v RVHP. Jenže to nemělo s trhem nic společného.

V podstatě v tom titulku lze najít celé zoufalství, jaké kolem brexitu především v posledních měsících a dnech můžeme vidět.

Aby nevznikla mýlka. Nic proti vůli britského lidu, která byla vyjádřena v referendu. Naopak. Nemám rád tvrzení, že lidé nevěděli, o čem hlasují, nedovedli si představit důsledky a podobně. To je jejich problém a jejich volba. Pokud někdo házel do urny „Leave“, aniž by domyslel, co to znamená, měl na to prostě plné právo. S právem je ale spojena i povinnost. A tou je nesení důsledků.

Britské přešlapování kolem brexitu může působit směšně a je to právě kvůli jediné věci – že po využití práva to prostě zvenku vypadá, že ty důsledky nějak nikdo nechce.

Výsledkem je (mimo jiné) poněkud humorně působící ujišťování sebe sama, že s Británií budou chtít všichni obchodovat, což nutně vyvolává představu, že nyní s Británií kdosi obchodovat nechce a že „Leave“ to nějak zázračně změní.

Zase aby nevznikla mýlka. To přece vůbec nevylučuje, že Británie, pokud tedy nakonec k brexitu vůbec dojde (a těžko si představit, že by bez dalšího referenda nedošlo), uzavře s řadou zemí výhodnější a lepší obchodní smlouvy, než jaké má Unie jako celek. To se klidně může stát. Unie není žádná nedělní škola dobročinnosti a některá obchodní omezení, která uplatňuje, jsou prostě špatná a pod pláštíkem ochrany toho nebo onoho producenta snižují užitek, jaký by z mezinárodního obchodu mohli mít všichni evropští spotřebitelé. A to již vůbec nemluvím o dotačním systému a stále rostoucí míře regulace, o zaslepených krocích proti průmyslu a o mnoha dalších věcech. Tady všude má Británie po brexitu velký prostor k nastavení rozumnějších pravidel, která skutečně přinesou občanům Spojeného království vyšší užitek.

Dost pravděpodobně například mohou mít levnější banány.

Ale chlácholit se tím, že „celý svět“ bude mít nutkavou potřebu změnit svoje chování? To je opíjení se rohlíkem.

Připadá mi to signifikantní k celé situaci kolem brexitu. Spojené království se vydalo po složité a riskantní stezce, na jejímž konci jsou možná krásné výhledy, ale která je také mimořádně obtížná. Řečeno s britským klasikem, je to stezka, která vede přes „krev, slzy a pot“. Moc si neumím představit, jak se po ni chtějí Britové škrábat nahoru, když jim potíže dělají už první kroky.

Aby bylo možné projít tak náročnou pěšinou mezi nástrahami, musím k tomu mít pevnou vůli a nezdolné rozhodnutí. Musím být přesvědčen o správnosti a dělat při každém jednotlivém kroku jasná rozhodnutí. Nic takového v Británii nevidím. Zato často čtu podobná prohlášení o tom, jak to bude skvělé, až to tedy bude. Ta fáze „krve, potu a slz“ bývá nějak pomíjena. Jakoby se dala přehupkat v rytmu kytarového popu.

Připadá mi to jako hlavní brexitový problém. Z toho plánu se vytratila ta vcelku podstatná část putování za zářnou budoucností, která obnáší oběti.

Nenechme se omámit tím, že jedinou potíží brexitu je „irská pojistka“. Ta je pouze konkrétním vyjádřením problému. Za ní se schovává podstatně více překážek. Řekl totiž někdo Britům, že i když brexit bude zabalen do „smlouvy“, tak to znamená jen další dva roky v podstatě stejného fungování, jaké je nyní, během kterých je ale nutné vyřešit stovky a spíše mnoho tisíc věcí? Třeba takové drobnosti, aby fén vyrobený v Británii nemusel žádat o certifikaci v každé zemi Unie zvlášť (ty náklady!), ale stačilo mu jedno razítko?

Co tím chci říci? Že jakkoliv (probůh) vůbec nezpochybňuji právo Britů a obecně občanů Spojeného království rozhodnout v referendu o brexitu, měli by konečně sebrat odvahu a přijmout i dopady toho, jak hlasovali.

Spojené království je poněkud velké na to, aby si hrálo na Schrödingerovu kočku. A navíc toto není kvantová fyzika.

29. března bylo původní datum, kdy měl brexit proběhnout. Neproběhl. Teď tu máme 12. duben. Nebo 22. květen. Nebo na svatého Dyndy.

I když dnes poslanci Dolní komory schválí dohodu o rozchodu s EU, pořád bude brexit tak trochu paní Colombová. Všichni o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Pokud dospět k tomuto bodu (schizofrenie s dohodou na dosah, ale stejně vzdálenou jako Belfast a Gibraltar) bylo krušné, pak uskutečnit opravdový rozvod bude daleko, daleko těžší.

A skutečně to poslední, co v tom pomůže, je ujišťování se, že celý svět se přetrhne při obchodování se Spojeným královstvím.

 

Luboš Smrčka

Autor je profesorem na VŠE, působí také jako ekonomický expert Strany Práv Občanů
Zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autora