logo Facebook
I slova jsou činy

Ekonomické pokusy pomáhají rozvojovému světu

17. října 2019 17:29 / autor: Michal Skořepa

Nobelovu cenu za ekonomii letos dostali průkopníci používání ekonomických pokusů na lidech. Jde ale o pokusy, při kterých lidé netrpí, nýbrž naopak získávají. A to zejména v chudých částech světa.

Cenu za ekonomii na paměť Alfreda Nobela letos získala americká ekonomka francouzského původu Esther Duflová, její manžel Abhijit Banerjee a jejich častý spolupracovník Michael Kremer.

Fanoušky něžného pohlaví snad potěší, že Duflová je v rámci všech oceněných v oboru ekonomie vůbec nejmladší a zároveň teprve druhou ženou (ano, nobelovská cena za ekonomii je ze všech šesti oborových cen „nejpatriarchálnější“). Zde nás ale bude více zajímat, jak konkrétně vypadala práce letošních laureátů a jaký je její význam.

Zmínění tři ekonomové byli oceněni za výzkum na pomezí dvou oborů: ekonomie rozvojové, která zkoumá možná řešení chudoby rozvojového světa, a ekonomie experimentální, která při hledání odpovědí na nejrůznější ekonomické otázky používá pokusy za účasti lidí. (Pokusy s lidmi znějí trochu hrozivě, ale jak uvidíme níže, není se čeho bát.)

Jde o dva obory, které mají na akademické půdě výrazně jiné postavení. Rozvojová ekonomie je plně etablovaným odvětvím. Dokonce se dá říci, že to je základní kořen celé ekonomie: právě otázkou příčin (ne)bohatnutí různých zemí a národů se totiž zabýval už zakladatel celé ekonomie Adam Smith.

Dnes rozvojová ekonomie, která se jako samostatný obor zaměřený na rozvojové země začala utvářet po druhé světové válce, kombinuje a do kontextu rozvojového světa zasazuje poznatky z mnoha oblastí. Patří sem souhra veřejného a soukromého sektoru, rozvoj vzdělávacího a zdravotního systému, vhodné nastavení fiskální a měnové politiky nebo třeba regulace finančního systému.

Velké dilema, ba trilema rozvojové ekonomie se týká miliard dolarů, které málo rozvinutým zemím každoročně poskytují země bohaté: skutečně tato zahraniční pomoc pomáhá? Nebo jde jen o peníze vyhozené z okna? Nebo, probůh, tato pomoc svým příjemcům nepřímo dokonce škodí? Škodila by třeba v případě, že by jejím hlavním efektem bylo zvětšování prostoru pro korupci nebo budování pasivní závislosti na „penězích ze Západu“.

Oproti všeobecně uznávané rozvojové ekonomii má experimentální ekonomie, která se rozvinula až v 80. letech 20. století, pořád ještě v očích mnoha „tradičních“ ekonomů stigma poněkud pofiderního oboru: v ekonomii, která si tolik zakládá na své matematické exaktnosti, přece nelze nic užitečného zjistit tím, že budeme zkoumat reakce lidí v uměle vytvořených experimentálních podmínkách. Experimentální rozvojoví ekonomové se rozhodli prokázat, že právě řízené pokusy jsou naopak skvělou metodou, jak věrohodně zmapovat příčiny některých problémů rozvojového světa. (Mimochodem, pár takto zaměřených ekonomů máme i v Česku – publikace v prestižních zahraničních akademických časopisech už mají například Michal Bauer a Julie Chytilová z pražského Institutu ekonomických studií na Univerzitě Karlově.)

Duflová a její kolegové se zaměřili například na více než 130 vesnic v okolí indického Udajpuru a zkoumali podíl dětí s očkováním: v některých vsích nijak nezasahovali, v některých uspořádali očkovací „kempy“ (takže matky se nemusely za očkováním trmácet kilometry daleko), ve zbylých vsích přidávali rodičům k očkování ještě drobný dárek.

Ukázalo se, že kempy pomáhaly. Proočkovanost byla díky nim následně vyšší (17 procent) než ve vsích bez kempů (šest procent). To není nijak překvapivé. Docela překvapivé ale je, že v kempech s drobným dárkem byl účinek dvojnásobný (38 procent). Tedy hodně dodatečné „muziky“ za zanedbatelné dodatečné peníze.

Podobných pokusů provedli experimentální rozvojoví ekonomové spoustu, v různých zemích a na témata nejen v oblasti zdravotnictví, ale také školství, zemědělství nebo třeba hospodaření domácností. Základ je vždy stejný: účastníci jsou do skupin s různým zacházením vybráni zcela náhodně (aby výsledný efekt bylo možno vysvětlit jedině daným pokusným zásahem) a žádné pokusné zacházení účastníky nijak nepoškozuje.

Z hlediska grantového financování výzkumu se samozřejmě velmi hodí skutečnost, že díky nízké kupní síle v chudých zemích jsou tyto pokusy pro vědce z bohatých zemí poměrně velmi levné. Naproti tomu je ovšem úspěch pokusů závislý na schopnosti vědců získat si – obvykle s pomocí místních prostředníků – důvěru lokálních komunit a úřadů. Což většinou vůbec není legrace.

Hlavní přínos těchto pokusů je v tom, že mohou ukázat řešení výše zmíněného trilematu rozvojové ekonomie: nacházejí jaksi „zdola“, přímo v terénu takové jednotlivé způsoby využití zahraniční pomoci, které – ač mnohdy velmi levné a jednoduché – budou skutečně pomáhat.

Řada těchto poznatků už se dočkala úspěšné praktické aplikace. Co by za to někteří jiní, "tradičnější" ekonomové dali!

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem představenstva České společnosti ekonomické
Zveřejněno s laskavým svolením autora
Zkrácená verze původně vyšla v HN, publikováno na serveru blog.aktualne.cz