logo Facebook
I slova jsou činy

Skutečně je rozdíl mezi bohatými a chudými šokující?

28. ledna 2020 11:19 / autor: Luboš Smrčka

K záplavě organizací i jednotlivců, kteří vyjadřují zděšení nad neustále se zvětšujícím rozdílem mezi bohatými a chudými v našem světě, se přidala charitativní organizace Oxfam. Shromáždila vskutku odstrašující čísla.

I když odstrašující... Záleží na tom, jak je člověk interpretuje.

Co tedy společnost Oxfam před zahájením Světového ekonomického fóra v Davosu vlastně oznámila?

Jedna část informací vypadá asi takto: 2153 světových dolarových miliardářů mělo v roce 2019 větší majetek než 4,6 miliardy lidí. Za poslední dekádu se počet světových miliardářů zdvojnásobil a procento nejbohatších lidí má dvakrát větší majetek než zbytek lidstva dohromady.

Druhá část informací vypadá zase takto: 22 nejbohatších mužů má větší majetek, než všechny ženy v Africe dohromady. Ženy a dívky celého světa každý den vykonávají 12,5 miliardy hodin neplacené péče (rodinné práce, děti), což představuje roční přínos globální ekonomice v hodnotě minimálně 10,8 bilionu dolarů.

Tak se pojďme na ta čísla podívat bez hororových brýlí, trochu realisticky.

Kumulace majetku v rukou nejbohatších je skutečně extrémní. To je pravda. Pravda, která platí stovky let. Příklad. Vraťme se třeba do roku 1700. Král Ludvík XIV je na vrcholu moc, ještě nestihnul svou zemi zadlužit způsobem, který bude za necelých sto let stát jeho potomky život. Je také před příšernými mrazy roku 1709, po kterých král obětuje nemalou část vlastního jmění na zmírnění hladomoru. Ale v onom roce 1700 má Francie asi 21 milionů obyvatel, je jednoznačně nejlidnatější zemí Evropy. Procento obyvatelstva je 210 000 lidí. Promile 21 000 lidí. Nicméně v podstatě veškeré bohatství je shromážděno v rukou několika stovek členů královské rodiny plus představitelů hlavních šlechtických rodů plus několika bankéřů a katolické církve. Velmi pravděpodobně ten poměr mezi úzkou skupinou nejbohatších a obrovskou masou relativně nebo velmi chudých nebyl nějak zásadně a mnohořádově odlišný.

Že se za posledních deset let dramaticky zvýšila hodnota majetku nejbohatších, je tak trochu dáno i tím, od kdy do kdy ta dekáda trvá. Čili od nejhlubšího krizového propadu po vrchol hodnoty všech aktiv. Kdybychom stejné měření udělali před třemi lety a za základ vzali stav z roku 2007, čísla by vyšla pochopitelně o dost jinak.

Ale to je vedlejší, protože hlavní otázka zní: Opravdu je tak podstatné, kolik mají nejbohatší?

K tomu se ještě vrátíme.

Teď se podíváme na tu druhou sadu zjištění. Svět je podle nich sexistický a genderově nevyvážený. Ano, to jsme věděli a nepotřebujeme k tomu výzkum. Že 22 nejbohatších mužů (předpokládám, že je myšleno v Africe), má větší majetek než všechny africké ženy, to zcela jistě také není novinka. Obávám se, že podobné to bylo historicky vždy. Alespoň ve smyslu posledního století nebo dvou. Ano, není to fér, je to skutečně špatně. Správná cesta k nápravě je podporovat všemi prostředky vzdělání afrických žen.

Totéž s neplacenou prací dívek a žen. Je ohromná, pokud je ten propočet správný, tak ročně představuje více než polovinu HDP Spojených států. Ale už John Lennon a Yoko Ono v roce 1972 zpívali, že Women Is The Nigger of the World. Já vím, že to nelze smáznout takovým konstatováním, ale stejně tak nelze říci, že za to, jak svět bere ženy coby otroky, může globalizace a kapitalismus.

Prostě nemůže. To je historický odkaz, se kterým samozřejmě musíme něco dělat a se kterým je třeba se vyrovnávat. Ale není to dílo zlých kapitalistů a už vůbec ne zlých nejbohatších naší planety.

Pro mne je samozřejmě podstatnější tento graf. Tím se dostáváme k tomu hlavnímu. Je podstatné, jak bohatnou bohatí?

743609_article_photo_cac7a2t_900x

Utěšený pokles světové chudoby.


Co nám tento graf říká?

Že právě s globalizací, kapitalismem a světovým obchodem klesá počet skutečně chudých lidí – a to celosvětově a razantně. Nemá smysl příliš popisovat ta data v grafu, vždyť jsou naprosto jasná. Stačí říci, že v roce 1990 byla pod hranicí skutečné chudoby třetina obyvatel světa. Nyní je to deset procent. Tečka.

Je v takové situaci důležité, kolik je dolarových miliardářů a jak se jejich bohatství odtrhlo od ostatních? Nepříliš. Svět se má tak, jak se mají jeho nejchudší. Má se lépe, pokud méně lidí umírá hlady. Že si nejbohatší může pořídit dvakrát tolik mercedesů než před deseti lety? To je ve skutečnosti absolutně vedlejší. (A navíc to samozřejmě není tak úplně pravda - hodnota jmění, což bývá většinou hodnota akcií těch nejbohatších není přímo úměrná tomu, jak roste jejich možnost utrácet, ale to nechme stranou.)

V Davosu zveřejnila průzkum také společnost Edelman. Ta zjistila, že (vzorek 34 tisíc respondentů z 28 zemí světa) 56 procent lidí si myslí, že kapitalismus způsobuje více škody než užitku – a jedním z důvodů tohoto přesvědčení je, že „kapitalismus je nespravedlivý“ a způsobuje příjmovou nerovnost.

Nu, je to samozřejmě hluboký omyl v základní představě. Kapitalismus tu není od toho, aby byl spravedlivý. Od toho se zkoušel socialismus a výsledek byl tragický – ať v podobě národního socialismu v Německu nebo komunistického experimentu v Rusku a v dalších zemích.

Ale co to ukazuje? Že pokud budeme chtít jako moderní a bohaté společnosti udržet náš způsob života a civilizaci, pak bude potřebné udělat nějaké kroky a omezit onu skutečně velkou nerovnost v příjmech. Nikoliv proto, že by systémově byla špatně, ale proto, že prostě příliš lidí dráždí, u příliš lidí vzbuzuje nedůvěru k systému, u příliš lidí vyvolává zuřivou závist. Stejně, jako socialismus nemůže fungovat mimo jiné kvůli naprosto elementárnímu faktu, že jsme lidé, zdá se, že i kapitalismus má v tomto směru svoje limity. Pokud si chceme uchovat jeho obecnou prospěšnost pro všechny, bude zřejmě nutné najít mechanismy, aby bohatství nejbohatších nefungovalo jako rudý hadr.

Přičemž, a to je hodně zajímavé – nejvíce nechuti ke kapitalismu nevykazují lidé v nejchudších zemích. Ti k němu naopak spíše vzhlížejí s nadějí. Největší nepřátelé jsou obyvatelé těch bohatých zemí, kteří si nepřipadají dost bohatí. Bude to zapeklitý oříšek, jak proplout mezi těmito útesy, abychom v příštích desetiletích nezahodili všechno, co naše civilizace pracně vybudovala.

 

Luboš Smrčka

Autor je profesorem na VŠE
Zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autora