logo Facebook
I slova jsou činy

Pokud má bohatství své opodstatnění, má také opodstatnění jej danit

05. února 2020 13:56 / autor: Katharina Pistorová

Ekonomická nerovnost se stává jedním z hlavních politických témat, a to i v zemích, které jsou symboly volného trhu, jako například Spojené státy nebo Velká Británie. Nerovnost mobilizuje levici a působí bolehlavy pravici, která bohatství dlouhodobě vidí jako úspěch hodný chvály, nikoli vyžadující ospravedlnění.

Bohatství v takové koncentraci, jakou vidíme dnes, však určité ospravedlnění vyžaduje. V roce 2018, když Forbes sestavoval svůj žebříček top 10 nejmocnějších lidí světa, byli na něm tři milionáři. Vedle hlav států, jako je čínský prezident Si Ťin-pching, ruský prezident Vladimír Putin, americký president Donald Trump, nebo německá kancléřka Angela Merkelová, byl k nalezení nejen papež, ale také zakladatel Amazonu Jeff Bezos, spoluzakladatel Microsoftu Bill Gates a spoluzakladatel Googlu Larry Page. Všichni tři za svou moc vděčí nikoli veřejnému úřadu, nikoli spirituálnímu vlivu, ale soukromému majetku.

Kandidáti v demokratických primárkách pro prezidentské volby v roce 2020, vermontský senátor Bernie Sanders a massachusettská senátorka Elizabeth Warrenová, oba slíbili uvalit na super-bohaté novou daň. Návrh daně z bohatství, se kterým Warrenová přišla – při čistém jmění nad 50 milionů dolarů by se odváděla 2 % z každého dolaru, 6 % pak u majetku přesahujícího 1 miliardu dolarů – miliardáře nepotěšil. Gates, podle svých slov, na daních zaplatil více než téměř kdokoli jiný – okolo 10 miliard dolarů. Zatímco zdvojnásobit tuto hodnotu na 20 miliard dolarů by mu přišlo v pořádku, myslí si, že výrazně vyšší daň by ohrozila systém, jež jej (stejně jako ostatní) motivoval k investicím.

Michael Bloomberg, zakladatel zpravodajského impéria Bloomberg, bývalý starosta New York City a v současnosti také prezidentský kandidát za demokraty, zase tvrdí, že daň z majetku je pravděpodobně protiústavní a že by z USA udělala druhou Venezuelu. Zastínit se nenechal ani zakladatel a CEO Facebooku Mark Zuckerberg, který prohlásil, že zdanění majetku miliardářů by vedlo k horším výsledkům, než kdyby se daně ponechaly beze změn. Chtěl tím naznačit, že ultrabohatí ví lépe jak utratit daňové zisky, než volení zástupci.

Všimněte si, jak tyto reakce vždy provází představa, že miliardáři mají na své miliardy nárok; vydělali si je sami a měli by tak mít právo rozhodnout, jak je utratí, zda na filantropické projekty, daně, či ani na jedno z toho. Jsou sice, podle svých slov, ochotni svůj řádný podíl na daních platit, ale pokud překročí nějaký neurčitý práh, jejich motivace investovat a inovovat zařadí zpátečku. To je bod, kdy zřejmě ultrabohatí začnou stávkovat a my za to sami zaplatíme.

Pohled z této perspektivy však ignoruje fakt, že bohatství lze z velké části hromadit především díky funkčnímu právu a nepřímo tedy díky státu a lidem z nichž stát sestává. Jak ve své knize z roku 2014 Kapitál v 21. století poukazuje ekonom Thomas Piketty, bohatství je dnes z velké části uloženo ve finančních aktivech, které jsou ve své podstatě právně chráněným slibem o budoucím výdeji hotovosti. Odstraňte právní vymahatelnost a jediné co zbyde, je naděje, tedy nikoli bezpečné aktivum.

Soukromá impéria, které současní miliardáři vedou, jsou organizovaná do právem uznaných korporací. Jsou tedy dané právem, nikoli přirozeností. Jejich korporátní podstata chrání osobní jmění jejich majitelů a shareholderů před věřiteli společnosti. Umožňuje také diverzifikaci rizik uvnitř společnosti, protože umožňuje rozdělit jednotlivá aktiva do oddělených skupin, které mají vlastní věřitele. Ti však nemohou nic vymáhat na ostatních skupinách aktiv, a to ani přesto, že všechny spadají pod stejnou matku a dohlíží na ně stejný management.

Akcie společností mohou navíc být použity jako platidlo při akvizicích dalších firem. Když Facebook kupoval WhatsApp, z celkové ceny 16 miliard dolarů splatil 12 miliard ve vlastních akciích, pouze 4 miliardy představovala hotovost. Korporátní právo dále, jak vidíme znovu u Facebooku, umožňuje konsolidaci vlivu zakladatelů a jejich společníků na společnost za pomoci odlišných tříd akcií, jež jim dají větší hlasovací právo než všem ostatním. Nemusí se pak bát žádných převzetí či hlasování.

Ještě více na pomocné ruce práva závisí společnosti, jejichž aktiva mají formu duševního vlastnictví, či jde o nějakých dalších typ nehmotných aktiv. V roce 2018 přitom 84 % tržní kapitalizace společností na S&P 500 představovaly právě nehmotná aktiva. Je potřeba legálních kroků a zásahů, aby na myšlenky, um a knowhow – které mohou všichni sdílet – někdo získal exklusivní vlastnická práva, jež bude stát plnou silou prosazovat. Microsoft a ostatní americké technologické společnosti v posledních letech výrazně navýšily své zisky právě prosazováním autorských práv amerického střihu na půdě Světové obchodní organizace, především skrze takzvanou Dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).

Aby bylo jasno, existuje spousta dobrých důvodů, proč by státy měly přijmout zákony, jež posilují pozici těch, kdo vyvíjí nové produkty a služby. Ale pojďme nazývat věci pravými jmény, jde o (právní) dotaci. Bezos, Bloomberg, Gates a Zuckerberg nepochybně jsou chytrými podnikateli, stejně nepochybně však profitovali z pomocné ruky legislativ a soudních dvorů po celém světě, a to na masivní škále. Tato ruka, mnohem více než ta neviditelná, kterou zvěčnil Adam Smith, je závislá na všeobecné důvěře ve funkčnost práva. Narušování této důvěry, nikoli daň, je největší hrozbou stojící před majetkem miliardářů.

 

Katharina Pistorová

Autorka je profesorkou práva na Kolumbijské univerzitě
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org