logo Facebook
I slova jsou činy

Bude koronavirus čínskou černou labutí?

10. února 2020 15:13 / autor: Luboš Smrčka

Americký ekonom libanonského původu Nassim Nicholas Taleb proslul před několika lety knihou Černá labuť, kde popsal následky neočekávatelných a nepředpověditelných událostí na svět a ekonomiku zvláště. My víme, že nebyl první.

První, kdo princip černé labutě odhalil, byl samozřejmě Jára Cimrman v nezapomenutelné hře Lijavec. Stručně řečeno v ní k rozpadu rakousko-uherského mocnářství předurčil dlouhodobý vytrvalý déšť, který rozmočí vetché základy říše. Jak poznamenávají moderní badatelé analyzující Mistrovo dílo – o vzniku první světové války nemohl mít samozřejmě Cimrman ani ponětí.

Každý, kdo sleduje obavy světových analytiků a hlavně daleko podstatnější obavy světových trhů ze šíření koronaviru, musí se nutně zeptat: Nebude nová nemoc pro Říši středu oním cimrmanovským lijavcem? Tedy oni se ptají, neboť neznají český lijavec, zda nebude černou labutí, ale každopádně jde o to, zda se nestane událostí, která odhalí, že mocnost s druhou největší ekonomikou na světě je sice tvrdá, ale také křehká.

Tradičně je totiž Čína přirovnávána k porcelánové váze z dávných časů dynastie Ming. Dokud stojí na bezpečném místě, pak se celá staletí nezmění. Ale stačí jeden silný dotyk, ztráta rovnováhy a složité bohatě zdobené dílo se nenávratně zničí.

Koronavirus nesporně přinese velké ekonomické ztráty. Předchozí velká epidemie SARS připravila trhy v přímých škodách o 40 miliard dolarů a znamenala zpomalení, pravda dočasné a relativně mírné, celé světové ekonomiky. Skutečné ztráty vyčíslit nelze – vždycky bychom počítali rozdíl oproti stavu, který neznáme a znát nemůžeme. Ale i při relativně rychlém zastavení SARS šlo o ztráty astronomické.

Dnes nikdo není schopen odhadnout, jak se projeví epidemie současná. Nevíme, kdy a v jakém okamžiku šíření se podaří epidemii zastavit. Nevíme budoucí počet nemocných, netušíme konečný počet obětí. Ale víme, že situace je velmi vážná a že opatření, která jsou přijímána po celém světě mají masivní charakter. Je to, mimochodem, zvláštní paradox. Lidé v podstatě nepanikaří, spíše mají tendenci riziko podceňovat. Ale kroky vlád v některých chvílích skoro paniku připomínají. Nesporně k tomu přispívá i Čína samotná.

Vedení země obvykle až s demonstrativní sebejistotou spoléhá jen a pouze na vlastní síly. Tentokrát ale samo přišlo s žádostmi o pomoc. Řada pozorovatelů, a nejde jen o nějaké tradiční kritiky pekingského režimu, z toho vyvozuje, že situace je podstatně nebo alespoň znatelně horší, než říkají oficiální zprávy. Nevím, skutečně si netroufám to jakkoliv posoudit, ale je to věc, kterou je nutné mít na paměti.

Když už jsme zmínili první světovou válku a rozpad Rakouska – Uherska, stálo by za připomenutí ještě něco. Po této nesporně obrovské tragédii, přesněji v závěru a po skončení války, následovala téměř okamžitě druhá. Šlo o světovou pandemii španělské chřipky. Válečný konflikt si mezi lety 1914 až 1918 vyžádal asi deset milionů obětí. Španělské chřipce, která řádila hlavně v letech 1917 až 1920 je přičítáno něco mezi dvaceti a neuvěřitelnými 100 miliony obětí. Přepočtěme si to na procenta obyvatel tehdejšího světa – těch bylo asi 1,8 miliardy, jinými slovy 1 800 milionů. Kdyby měla španělská chřipka 36 milionů obětí, znamenalo by to dvě procenta tehdejší světové populace. Neměli bychom zapomínat, že před sto lety čelili naši předkové takto děsivé hrozbě – jakkoliv naše prostředky obrany jsou nyní nepoměrně větší.

Vraťme se ale z těchto temných historických okamžiků do současné Číny. Poslední zprávy jsou poměrně příznivé, počty nově nemocných se v posledních dnech stabilizují, šíření nemoci mimo Čínu je stále slabé, nákaza se za hranice dostala pouze v relativně ojedinělých případech. Což neříkají jen oficiální pekingská místa, ale i Světová zdravotnická organizace. Pokud se nový trend potvrdí, příslušným způsobem se sníží i ekonomické napětí vyvolané virem.

Co však určitě nelze přehlédnout v případě koronaviru? Že onen podstavec, na kterém stojí po celá staletí pořád stejná váza dynastie Ming, se zachvěl. Nikoliv – skoro jistě můžeme říci, že nepřiletěla černá labuť. Ale možná k tomu, abychom ji na vlastní oči uviděli, nebylo zase tak daleko.

Plyne z toho minimálně jedno poučení.

Náš svět je zranitelný více, než si myslíme, naše životní úroveň může jednoduše poklesnout a ty obrovské hromady věcí, které si dopřáváme, se mohou v krátké době stát podstatně méně dostupnými. Neboť pokud se čínská ekonomika zpomalí o pouhé jedno procento (z růstu šest procent na růst pět procent), u nás to bude mít dopad někde mezi 0,2 či 0,3 procenty růstu HDP, které ale nevzniknou.

Přiznejme si, že minimálně z tohoto úhlu pohledu lékaři a další lidé bránící ve Wu-chaj šíření viru "bojují také za Prahu."

 

Luboš Smrčka

Autor je profesorem na VŠE
Zveřejněno na serveru blog.idnes.cz
Publikováno s laskavým svolením autora