logo Facebook
I slova jsou činy

Parazit – Oscar za horor o ekonomické nerovnosti

11. února 2020 16:13 / autor: Vojtěch Berka

Kimovi žijí v plesnivějící garsonce těsně pod úrovní ulice. Parkovi zase na kopci nad městem, v moderní vile plné skleněných ploch a designového nábytku. Právě tyto dvě lokace tvoří téměř výlučně mikrokosmos vítěze čtyř Oscarů, korejského komediálního thrilleru Parazit.

Snímek si přitom s tímto omezeným, až divadelním prostorem elegantně vystačí. Ve své podstatě jde totiž o esej o ekonomické nerovnosti. Kontrastní prostředí, ze kterého dvě rodiny protagonistů pochází, tento motiv samozřejmě zvýrazňuje.

Režisér Džun-ho Pon o prvním zahraničním vítězi Oscara za nejlepší film mluví jako o filmovém schodišti, jež ukazuje nejen propastný rozdíl mezi těmi nahoře a těmi dole, ale zároveň také ambice těch dole se nahoru, schod po schodu, vydrápat.

Právě první půle filmu, během které se Kimovi postupně drápou schodištěm Parazita vzhůru, je jeho nejzábavnější částí. Celá rodina při tom, se sebejistotou mytických šibalů, využívá veškerých možných i nemožných úskoků. „Je to vzácná příležitost,“ říká jeden z nich, „bohatí lidé jsou důvěřiví.“

V druhé půli snímek metamorfuje, upouští od úsměvných momentů, nahrazuje je násilím a dostává se někam na pomezí hororu a thrilleru. Džun-ho Pon však v této části jen opakuje témata, která formuloval již na začátku, jen v jiném kabátku. Své postavy navíc dále izoluje a jakékoli upřímné propojení mezi zástupci jednotlivých rodin je naprosto nemyslitelné. Bohatí Parkovi tak zůstávají pouze naivními figurkami ve světě Kimů, polopostavami bez vnitřního života a nároku na soucit.

Chtělo by se říci, že jde o další příklad toho, co Slavoj Žížek ironicky nazývá „hollywoodským marxismem.“ Parazit je ale korejská produkce, jejíž černá satirická duše nedovoluje dívat se na film jako na čistě popcornovou limonádu.

Parazit navíc zcela nepochybně trefil současné rozhořčení nad rozdíly mezi chudými a bohatými. Kvitovala to i řada amerických recenzentů. „Pon je zpět ve skvělé formě a zběsile zuří. Funguje to, protože cíl jeho pobouření si je zaslouží, je aktuální: Parazit je tlusté klíště nasáklé hořkou krví třídního vzteku,“ psala například pro Variety Jessica Kiangová.

Korejskému úspěchu se tak nedá úplně divit. Kritika kapitalismu není unikátně korejským tématem. Není jím ani návrat k marxistickému vnímání společnosti jako třídního bojiště. A není jím ani jednoduchá nespokojenost s rozdělením světového bohatství.

Snímek by se stejně dobře jako v Jižní Koreji mohl odehrávat v San Franciscu. Spojené státy se ostatně, stejně jako Jižní Korea, pohybují poměrně vysoko v Giniho koeficientu, jež nerovnost měří.

Američtí miliardáři i nadále navyšují svůj majetek, střední třída je těsně před vyhynutím, v Bílém domě sedí developer a v nastávajících volbách proti němu zřejmě stane kandidát, jehož velkým tahákem v primárkách je návrh na daň z bohatství.

Filmařskému umu a černému humoru Parazita tak ke zlaté sošce, jako už několikrát, dopomohla také politika.

 

Vojta Berka