logo Facebook
I slova jsou činy

Pocit jako v sedmdesátých

13. března 2020 10:06 / autor: Kenneth Rogoff

Je ještě příliš brzy na to předpovídat dlouhodobý vývoj koronavirové nákazy. Ale není příliš brzy na to poznat, že příští globální recese je zřejmě za rohem – a že zřejmě bude vypadat hodně jinak, než ty z let 2001 a 2008.

Pro začátek, tentokrát se bude pravděpodobně šířit z Číny, což už se dost možná děje. Čína je vysoce zapákovanou ekonomikou a nemůže si dovolit trvalejší pauzu o nic více, než například rychle-rostoucí Japonsko v osmdesátých letech. Lidé, podniky i místní samosprávy potřebují zdroje na splácení svých vysokých dluhů. Předzvěstí zpomalujícího se čínského růstu v příští dekádě přitom byl již nepříznivý demografický vývoj, stejně jako stále se zmenšující okno pro dohnání technologického zpoždění a přesycení trhu s bydlením způsobené opakovanými podpůrnými programy – o stále centralizovanějším rozhodování ani nemluvě.

Narozdíl o předešlých dvou globálních recesí navíc nový koronavirus COVID-19 představuje nejen šok na straně poptávky, ale i na straně nabídky. Naposledy jsme podobně velké otřesy nabídky viděli při ropné krizi v sedmdesátých letech minulého století. Ano, strach z nákazy zasáhne poptávku po letecké dopravě i turismu a lidé začnou pro jistotu šetřit. Když ale desítky milionů lidí nedorazí do práce (ať už kvůli zákazu, či kvůli strachu), globální hodnotové řetězce se rozpadnou, hranice se uzavřou a obchod se scvrkne, jelikož jednotlivé země nedůvěřují zahraničním zdravotnickým statistikám, utrpí nabídka stejně jako poptávka, jestli ne více.

Postižené země budou, a měly by, hospodařit s masivními schodky, aby vyztužily své zdravotní systémy a pomohly svým ekonomikám. To je konec konců pointa šetření na horší časy, tedy utrácet, když horší časy přijdou. Právě pandemie, války, klimatické krize a ostatní těžko předvídatelné události jsou důvodem, proč je hospodaření s deficitem v době ekonomického boome nebezpečné.

Politici, ani mnozí ekonomičtí komentátoři, ještě stále nepochopili, že krize poháněná výpadkem nabídky se bude od těch předešlých dvou značně lišit. Narozdíl od recese poháněné nedostatkem nabídky totiž v takovém případě bude výzvou především zabránit ostrému propadu výroby a zajistit její hladký průběh. Široké nedostatky zboží – něco, co jsme v řadě zemí neviděli od ropné krize sedmdesátých let – by pak mohly tlačit inflaci nahoru, nikoliv dolů.

Počáteční podmínky, které pro zkrocení inflace dnes máme, jsou po pravdě řečeno velice dobré. Ale vzhledem k tomu, že uplynulé čtyři dekády globalizace byly nepochybně hlavním faktorem za vytrvale nízkou úrovní inflace, by uzavření hranic před nákazou COVID-19 mohlo být receptem pro návrat tlaku na růst cen. V době vyostřujících se obchodních třenic by k tomu, konec konců, mohl stačit i jen dlouhotrvající strach z pandemie. Zvyšující se inflace by v takovém případě tlačila na růst úrokových sazeb a otestovala tak současnou monetární i fiskální politiku.

Za povšimnutí stojí také to, že epidemie COVID-19 přišla ve chvíli, kdy růst ekonomiky zpomaluje a množství zemí je divoce zadluženo. V roce 2019 dosahoval světový růst pouze 2,9 %, což není daleko od úrovně 2,5 %, která globální recesi historicky představuje. Italská ekonomika se, před propuknutím viru, teprve začínala zotavovat. Japonsko se k recesi naopak blížilo, především kvůli špatně načasovanému zvýšení daně z přidané hodnoty a Německo se zmítalo v politickém zmatku. Spojené Státy jsou v dobré pozici, co ale před listopadovými volbami vypadalo jako 15% šance recese, se nyní zdá mnohem výše.

Zdá se zvláštní, že by nový koronavirus měl způsobit tak vysoké ekonomické škody i v zemích, které mají dostatek prostředků s ním bojovat a jsou vybaveny odpovídající technologií. Klíčovým důvodem je, že předešlé generace byly oproti dnešku mnohem chudší, takže mnohem více lidí bylo nuceno riskovat setrvání v práci. Radikální ekonomické ústupky nebývaly u nákaz, jež neohrožovaly na životě většinu populace, možné.

Dění v čínském Wuchanu, který byl epicentrem současné nákazy, to ilustruje. Čínská vláda v podstatě uzavřela celou provincii Hubei, vyhlásila stanné právo a ponechala 58 milionů lidí v jejich domovech s povolením opustit je pouze za velmi specifických okolností. Vláda přitom byla schopna po šest týdnů zásobovat občany Hubeie vodou a jídlem, něco, co by si skutečně chudá země nemohla ani představit.

V ostatních oblastech Číny, například ve velkých městech jako Šanghaj nebo Peking, zůstalo velké množství lidí doma, aby snížilo pravděpodobnost nákazy. Vlády v zemích jako je Jižní Korea a Itálie sice k podobně extrémním opatřením jako Čína nepřistoupily, ale i tam zůstalo velké množství lidí ve svých domovech, což bude mít na ekonomickou aktivitu nezanedbatelný dopad.

Pravděpodobnost celosvětové recese se tak dramaticky zvýšila, mnohem více, než jsou konvenční předpovědi investorů a mezinárodních institucí ochotny přiznat. Politici nyní musí pochopit, že kromě snížení úrokových sazeb a zavedení rozpočtových stimulů se budou muset vypořádat také s narušením globálních dodavatelských řetězců. Výraznou pomocí by bylo snížení cel, které USA zavedly v rámci svých obchodní pří s Čínou. Spojené státy by tím uklidnily trhy, projevily se státnicky a zároveň vrátily peníze do kapes amerických spotřebitelů. Globální recese je obdobím vyžadujícím spolupráci, nikoli isolaci.

 

Kenneth Rogoff

Autor je profesorem ekonomie a veřejné politiky na Harvardově univerzitě
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org