logo Facebook
I slova jsou činy

Z této krize nás vláda neproinvestuje

03. srpna 2020 09:23 / autor: Michal Skořepa

Dodatečné desítky miliard vládních investic ekonomice nepomůžou; dokonce jí můžou uškodit. Přesto však jedno rozumné využití těchto miliard nového vládního dluhu existuje: vláda jimi může dát (skrze přechodně nižší zdanění) prostor pro investice soukromého sektoru.

Česká ekonomika letos klesne možná až o necelých 10 procent neboli až o 500 miliard korun: domácnosti, firmy a cizinci si od firem působících v Česku letos koupí o tuhle částku méně zboží a služeb.

Čerstvě schválený pětisetmiliardový deficit vlády premiéra Babiše se tak zdá být zhruba v souladu s učebnicovým úkolem veřejných financí. Ve špatných časech, jako třeba teď, je tímto úkolem „přesunout“ do přítomnosti budoucí poptávku, to jest (a) nakupovat teď na dluh a tím doplnit nynější slabou soukromou poptávku a (b) později dluh zase splatit, a to daněmi, které zatíží soukromou poptávku budoucí, mnohem silnější. Rozhodnutí o celkové sumě, kterou chce vláda pokropit ekonomiku, je ale jen prvním krokem. Stejně důležité je kropit včas a efektivně.

Vhodná podoba vládní podpory ekonomice v krizi je jedním z centrálních témat ekonomie. Pečlivých empirických studií na toto téma je spousta. Plyne z nich ale naneštěstí jen jedna základní odpověď: že záleží na mnoha okolnostech. Různé vlády v různých minulých obdobích totiž používaly různé formy podpory v různě fungujících ekonomikách, různým způsobem, v různém rozsahu, po různě dlouhou dobu – a s různým výsledkem.

Čistá změna HDP (pokud jsme vůbec schopni ji ze složitého vývoje dané ekonomiky vydestilovat) vyvolaná jednou korunou vládní pomoci se označuje poněkud odpudivě jako „fiskální multiplikátor“. Ekonomická literatura tedy říká, že tento multiplikátor vychází v různých situacích velmi odlišně.

Fiskální multiplikátor je vyšší – neboli vládní pomoc má větší dopad – například v uzavřenějších ekonomikách, kde je méně prostoru pro únik podpory do dovozu, tedy do rukou firem (a jejich zaměstnanců) v zahraničí. To české vládě do karet moc nehraje, protože česká ekonomika je velmi otevřená.

Fiskální multiplikátor je vyšší také v případě, že sílu vládní podpory vzápětí nezředí protiakce (zvýšení úrokových sazeb) centrální banky ve snaze zabránit příliš vysoké inflaci. V tomto ohledu se česká vláda v nejbližších měsících nejspíš nemá od České národní banky čeho bát.

Dalším zásadním faktorem, jehož měření je ale snad ze všeho nejobtížnější, je vnímání vládních snah veřejností v dané zemi. Konkrétně české domácnosti a firmy mohou dojít k závěru, že vláda utrácí stamiliardy neefektivně, že ekonomika v budoucnu neporoste dost rychle na to, aby bylo možné splatit vládní dluhy bez výrazného zvýšení daňové zátěže. Poplatníci v obavě z budoucích výrazně vyšších daní začnou šetřit už teď – a fiskální multiplikátor spadne k nule, nebo dokonce pod nulu.

Bez ohledu na tyto pochybnosti ale zdravý rozum říká, že v nynějším období utlumených soukromých investic se určitě nic nezkazí, pokud bude mít vládní podpora mimo jiné podobu mimořádného navýšení investic. Aktuálně stojící „bagry“ (coby symbol všech nyní zahálejících zdrojů použitelných při budování investic) díky takovému navýšení dostanou práci. A na dlouhá léta se posílí infrastruktura, kterou ekonomika potřebuje k dalšímu růstu.

V důvodové zprávě k vládnímu návrhu na pětisetmiliardový schodek se vskutku dočteme o miliardách kapitálových výdajů na rozvoj regionů, vodohospodářské projekty, silnice II. a III. třídy nebo modernizace škol a školek. V českém prostředí má ale tento učebnicově správný směr postupu dva háčky. Nebo spíš pořádné háky.

Prvním hákem je načasování. Zásadním problémem českých veřejných investic v předchozích mnoha letech byla pomalá příprava. Například ze Státního fondu dopravní infrastruktury, vlajkové to lodi českých veřejných investic, se v poslední dekádě dařilo vyčerpat v průměru jen asi tři čtvrtiny prostředků, které do něj vlády vždy na počátku daného roku vložily: v průměru více než deset miliard korun plánovaných dopravních investic ročně bylo nutno odložit na další roky.

Pokud bude příprava investic tak pomalá i nadále (například kvůli pověstně zdlouhavému posuzování žádostí v dotačních výzvách), začnou se nyní vládou halasně avizované dodatečné investice fakticky realizovat až teprve ve chvíli, kdy se ekonomika rozjede. V té době – řekněme za rok nebo rok a půl – tedy dodatečná vládní podpora nejenže už nebude potřebná, ale bude dokonce vysloveně škodit; tou dobou už totiž po oněch „bagrech“ nejspíš bude sháňka i ze strany soukromých investorů.

Výsledkem bude nedostatek stavebních kapacit, zbytečně prudký růst cen stavebních prací a postupné nezdravé bobtnání tohoto sektoru. Ten později, až jeho uměle hvězdná hodina skončí, bude muset své nadbytečné kapacity zase redukovat a lidi propouštět – viz období po roce 2015.

Druhý hák se týká rozumnosti investic. Veřejnými investicemi se v učebnicích jaksi automaticky rozumí investice efektivní, smysluplné. Pohled na českou praxi ale bohužel vyvolává pochyby: stačí si přečíst zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu nebo si vzpomenout na častý pocit mnohých z nás, že se například opravují silnice, které to zatím nijak zvlášť nepotřebovaly.

Za rok na podzim se budou v Česku konat parlamentní volby. Pro vládu tudíž právě teď roste pokušení rozjet investice s pekelnou rychlostí. riziko utrácení peněz neefektivně je tak v tuto chvíli ještě mnohem vyšší než v minulosti.

Aby bylo jasno: veřejné investice – totiž ty smysluplné – jsou v Česku potřebné, a to v mnoha oblastech. Pokud ale vláda chce proti krizi bojovat navýšením investic nad obvyklý objem, musely by být příslušné dodatečné projekty kompletně připraveny a schváleny už před začátkem krize.

Vládní investiční verva tak přichází pozdě. Ekonomice ze dna nynější krize nepomůže. Tím pádem ovšem ztrácí opodstatnění hned několik desítek miliard letošního schodku určených právě na zesílení investic: tyto miliardy budou velmi pravděpodobně vyčerpány příliš pozdě nebo špatně.

Jedna rozumná cesta, jak za cenu vyššího veřejného dluhu posílit investice v české ekonomice, nicméně vládě dnes přece jen zbývá: snížit (například zrychlením odpisů) na přechodnou dobu daňové břemeno těm soukromým firmám, které chtějí i v této nejisté době investovat. Dá se předpokládat, že to budou investice smysluplné a zároveň načasované právě tak, jak bude ekonomika potřebovat.

 

Michal Skořepa

Autor je analytikem České spořitelny a členem Výboru pro rozpočtové prognózy
Publikováno s laskavým svolením autora
Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách, publikováno na blog.aktualne.cz