logo Facebook
I slova jsou činy

O absurdní neúčinnosti makroekonomie jako politické vědy

16. září 2020 18:36 / autor: Christopher Marsh

Je ekonomie věda?

Zatímco vědecká metoda je k dispozici i těm nejměkčím z měkkých věd – v podobě empirických testů, přijímání a vyvracení hypotéz, či třídění a prosévání myšlenek – makroekonomie má k těmto standardům Osvícení zoufale daleko.

Z nepřeberného množství důvodů, proč tomu tak je, vám představuji tři:

Zaprvé ten nejvíc zřejmý: v ekonomii není nic daného, neexistuje v ní žádný ekvivalent neměnného fyzikálního prostředí, nebo alespoň velice pomalu se měnícího biologického prostředí. Technologický pokrok a neustálá proměna finančních struktur znamená, že dopady politických rozhodnutí přijatých zítra se budou lišit od dopadů identických rozhodnutí přijatých včera. Na očekáváních záleží, Lucasova kritika a Goodhartovo pravidlo stále platí, jakkoli jejich význam někdy lidé nadsazují.

Zadruhé to nejsmutnější, tedy že stále neexistuje žádný soubor vědomostí – žádný systém fundamentálních pravd – který by prošel testem času a na nějž by se generace profesionálů mohly spolehnout při řešení konkrétních otázek. Namísto toho prochází obor módními fázemi, klade důraz na určité techniky nebo myšlenkové směry a zapomíná mezitím i své vlastní historické objevy.

Z části je to dané tím, že výuka makroekonomie je přístupná především lidem s akademickým nadáním, kteří jsou posedlí vypracováváním abstraktních analýz za účelem jejich publikace v prestižních žurnálech. Toto esoterické puntičkářství je nicméně málokdy užitečné při tvorbě zákonů, skutečných problémů se totiž většinou týká pouze okrajově. Jsou to přitom právě tyto nástroje, které si moderní makroekonomové odnáší, když přechází ze tříd do zasedaček. Nejsou tak vybaveni, aby zodpovídali otázky, kterým čelí.

Zatřetí to nejdůležitější a tím je fakt, že makroekonomie je neoddělitelně spjatá s politickým procesem – do takové míry, že často neposkytuje žádnou objektivní radu či vedení, umožňuje politikům z toho čerpat a kroutí své závěry tak, aby vyhovovaly politické poptávce. Jinými slovy, „makroekonomové,“ kteří se dostanou nejblíže k tvorbě politické strategie, bývají eticky i analyticky nedůvěryhodní pochlebovači.

Tyto tři postřehy samozřejmě pochopíte, až když je vidíte zblízka.

Nejlepším příkladem absurdní neúčinnosti makroekonomie jako politické vědy je vývoj a následná atrofie činností Mezinárodního měnového fondu (IMF). Její mýtus.

Pojďme si prolétnout tři konkrétní příklady.

Prvním je Litevský program, na kterém jsem pracoval jako čerstvý, ještě nezkušený člen týmu IMF a mohl jsem tak poprvé vše zakusit na vlastní kůži. To, co jsem tam viděl ze strany zkušených úředníků, bylo bez nadsázky podvodem. Nikdy jsem nečekal, že ve své profesionální kariéře něco podobného zažiju. Ilustrovat se to dá na následujícím grafu.

Abychom to zjednodušili na co nejsrozumitelnější úroveň, na tomto grafu se nachází tři linky a tyto tři linky by se měly pohybovat pospolu. Jde o jednoduché 1+1=2. Drobné odchylky, které se v minulosti na grafu objevily, se připisovaly chybám a nepřesnostem ve sběru dat z různých sektorů ekonomiky. V prognóze, za horizontem, který odděluje data od výhledu (napravo od vertikální červené linky), se ale rozcházejí. Proč? Protože personál IMF podváděl a celý program byl nesmyslný.

screenshot-2020-07-18-at-22.00.52

V jakém světě to žijeme, pokud IMF ve svých výhledech vesele schvaluje nesouměrnosti v účetnictví?

Rozhodně to neodpovídá slovům Martina Wolfa, který IMF označil za "královnu mezinárodních ekonomických organizací: nejvlivnější, nejrespektovanější a nejprofesionálnější." 2011 Triennial Surveillance Review – External Commentary

S tím, jaké přesně měl tento konkrétní podvod dopady, se nemusíme nyní zabývat. Stačí si uvědomit, že ty nejzákladnější "vědecké" hranice makroekonomie – hranice základního účetnictví – neměli v zájmu politické potřeby zaměstnanci IMF problém překročit. Dvacet let studuj a daj tě na denní směnu.

Druhým příkladem je Řecko, což je samozřejmě závažnější případ. Vzorec chování je ale stejný. Zaměstnanci IMF vypracovali program, který se nedržel ani základních pravidel sčítání a odčítání, takže si Řekové museli projít recesí dlouho předtím, než na ně vůbec uvalena alespoň nějaká pravidla pro restrukturalizaci dluhu.

Fond původně předpokládal, zatímco přibíjel Řeky na kříž, že řecká ekonomika bude do roku 2015 schopná vygenerovat solidní vnější příjmy – odhad byl asi 30 miliard eur ročně, tedy okolo 13 % původního HDP – což by jí umožnilo nahradit fiskální ztrátu a ustát rostoucí vnější dluh.

Evropská centrální banka (ECB) navíc v průběhu programu začala požadovat své peníze zpět, takže řecké banky musely omezit úvěry poskytované soukromému sektoru. K původnímu opatření ve výši 30 miliard eur ročně na udržení ekonomiky v chodu se nyní přidala potřeba nalézt v rozpočtu, z vnějších příjmů, dalších 16 miliard eur ročně na splátky u ECB.

Třetím příkladem je argentinský Ponziho program, při kterém zaměstnanci IMF opět riskovali s penězi daňových poplatníků, zatímco působili další zbytečné škody té nejzranitelnější části společnosti.

V případě Argentiny totiž program zahrnoval vytvoření Ponziho schématu pro udržení centrální banky v chodu – tedy kontinuální monetární financování výdajů spojených s monetární politikou banky, bez jakékoli fiskální podpory. To znamená, že skutečný, konsolidovaný vládní deficit byl přinejmenším o 2 % HDP horší, než uváděla oficiální federální čísla a horší byla samozřejmě i pozice skutečného dluhu.

Tím, že IMF ignoroval politické dopady půjček Macriho administrativě a místo toho využil veřejných peněz, aby podpořil Ponziho schéma, se fondu podařilo vytvořit monstrum, kterému se měl vyhnout – nástup další populistické administrativy v Buenos Aires.

To vše bylo z odstupu snadno viditelné.

Jsme tak vedeni zpět k tomu zamyslet se nad absurdní neúčinností makroekonomie jako politické vědy. Jak je možné, že makroekonomie je v praxi tak vzdálená skutečnému světu? A proč jsme vůbec ochotni tento stav přijímat?

Jedním z důvodů je fakt, že světová komunita makroekonomů opakovaně odmítá přijmout jakoukoli odpovědnost. Jich se to netýká, to je chyba někoho jiného.

Důležitější ale je, že makroekonomové i nadále hrají užitečné idioty lidem u moci. Ti vždy potřebují někoho, kdo ospravedlní jejich nesmyslné politické kroky, ať už způsobí jakékoli škody. Od Atén po Buenos Aires jsou tak lidé, jež zbytečně trpí chudobou, pouhými pěšáky na makroekonomické šachovnici – oběti její neúčinnosti jako moderní politické vědy.

KONEC.

 

Christopher Marsh

Autor je bývalým ekonomem IMF
Původně publikováno na blogu the General Theorist
Zveřejněno s laskavým svolením autora
Přeložil Vojtěch Berka
https://thegeneraltheorist.com/2020/07/16/argentinas-ponzi-program-revisited-presentations/
https://thegeneraltheorist.com/2020/05/24/the-imf-and-the-crucifixion-of-the-greeks/