logo Facebook
I slova jsou činy

Dešifrování čínské strategie „dvojí cirkulace“

20. října 2020 11:48 / autor: Yu Yongding

Čínské ústřední vedení v květnu oznámilo, že hodlá „plně využít všech výhod, které zemi poskytuje její obrovský trh, a nadále podporovat potenciál domácí poptávky, což umožní nové vzorce rozvoje, zahrnující domácí a mezinárodní dvojí cirkulaci, jež se bude vzájemně doplňovat.“ „Dvojí cirkulace“ je od té doby intenzivně diskutovaným tématem jak uvnitř, tak vně Číny.

Znamená toto oznámení nějaký zásadní posun v čínské strategii rozvoje a růstu? Proč byl tento nový koncept vůbec uveden a k jaké změny v politice s sebou přinese?

Abychom mohli tyto otázky zodpovědět, musíme nejdříve krátce připomenout proces reformy a „Otevření Číny světu,“ který začal v sedmdesátých letech. Ke konci té dekády se ukázalo, že klíčovou překážkou bránící Číně v ekonomickém rozjezdu je nedostatek zahraničně-měnových rezerv. Čínští politici se ocitli v situaci, která připomínala Hlavu 22: bez zahraničně-měnových rezerv nemohla Čína nakopnout svůj export; bez růstu exportu si nemohla vydělat na nákup nezbytného množství zahraničních rezerv.

Čína měla nakonec štěstí. Vzestup sektoru výrobců, jejichž produkty jsou prodávány a propagovány jinou obchodní značkou (OEM, Original Equipment Manufacturer) jí v sedmdesátých letech dal příležitost se z tohoto patu vymanit. Pozdní sedmdesátá a ranná osmdesátá léta přinesla rozkvět OEM výrobcům především v jihovýchodních pobřežních provinciích Číny. Navzdory velmi nízkým zahraničně-měnovým rezervám byly tyto společnosti schopny importovat díly a komponenty k výrobě, kterou chtěly zahraniční korporace outsourcovat. Finální produkty, na jejichž přidané hodnotě se čínské firmy podílely, se následně prodávaly po celém světě.

Takzvaný „processing trade“ Číně umožnil využít výhody, kterou představoval dostatek lacinné kvalifikované pracovní síly. Postupně se – z importu komponent, kompletace a následného exportu – vytvořila smyčka se zpětnou vazbou. S každým dalším protočením tohoto cyklu byly čínské firmy schopné akumulovat vyšší rezervy a tento nárůst v dostupnosti zahraniční měny jim zase umožnil navýšit import potřebných komponent pro koncovou výrobu a export.

Rychlost, s jakou byla Čína schopna získat zahraničně-měnové rezervy, díky účinnému importně-exportnímu cyklu neustále akcelerovala. K tomuto trendu se navíc přidal i výrazný příliv kapitálu, důsledek čínské politiky, otevřené přímým zahraničním investicím. V roce 1988 tak čínský výzkumník Wang Jian popsal čínskou strategii rozvoje, závislou na exportu, termínem „velká mezinárodní cirkulace.“

Tato strategie se ukázala jako neuvěřitelně úspěšná. V roce 1981 činil čínský export a import 22,5 miliard a 21,7 miliard dolarů respektive. V roce 2013 dosáhl čínský obchod objemu 4,2 bilionu dolarů, což udělalo z Číny největší obchodní velmoc na planetě. Během těchto tří dekád vzrostl čínský hrubý domácí produkt ze sedmnáctého na světě, těsně za Nizozemskem, na druhý, když Čína v roce 2010 překonala Japonsko.

Když ale ekonomika přeroste určitou hranici, může exportní strategie růstu ztratit efektivitu. Po 40 letech rozmachu vedeného modelem velké mezinárodní cirkulace již Čína není malou ekonomikou a její exportní apetit má nezanedbatelný globální dopad. Již od počátku století ve skutečnosti ceny produktů, které Čína prodává, spíše klesají, zatímco ceny čínských importů rostou.

Ještě horší je, že neúnavný čínský export vyprovokoval (právem či neprávem) tvrdá protekcionistická opatření importujících zemí. Konstantní čínské přebytky v obchodní i kapitálové bilanci vedly ke
konstantnímu hromadění zahraničně-měnových rezerv, jež v roce 2014 dosáhly výše 3 bilionů dolarů – částky vysoce přesahující čínskou potřebu po likviditě.

Znepokojivé je i to, že čínské příjmy z investic jsou již více než dekádu v deficitu, a to navzdory tomu, že hodnota čínských zahraničních aktiv přesahuje 2 biliony dolarů. To totiž naznačuje, že na čínském rozdělováním zdrojů napříč časem a skrz hranicemi je něco nenormálního.

To, že úspěch velké mezinárodní cirkulace vytváří nové problémy, si čínská vláda uvědomuje již delší dobu. V 11. čínské pětiletce, kterou publikovali na počátku roku 2006, autority prohlašují: „Čínský růst by se měl zakládat na domácí poptávce, především na spotřebě. Měli bychom se posunout od ekonomického růstu poháněného růstem investic a exportu k vyváženějšímu růstu založeném na investicích a spotřebě, stejně jako na vyrovnanější domácí a zahraniční poptávce.“

Tou dobou byl čínský ekonomický přerod již v plném proudu, což je vidět na skutečnosti, že poměr obchodu k HDP, stejně jako poměr exportu k HDP, dosáhly v roce 2006 svého vrcholu, 65 % a 36 % respektive. Mezi lety 2008 a 2018 klesl podíl čistého exportu na čínském HDP z 10 % na 1 %. Již od roku 2009 je tak téměř pokaždé příspěvek čistého obchodu k růstu čínského HDP negativní.

Z tohoto pohledu je jasné, že představení nového konceptu – dvojí cirkulace – neznamená v paradigmatu čínského růstu zásadní změnu. Ať se stane, co se stane, Čína se ke zbytku světa nikdy neotočí zády.

Trumpova politika rozpojování a sankce, které jeho administrativa na Čínu uvrhla, jí nicméně nedávají na výběr a nutí ji vsadit vše na propojení ekonomického růstu s domácí poptávkou, na podporu domácích inovací, které jí umožní zajistit si solidní pozici ve světových řetězcích s přidanou hodnotou. To také vysvětluje, proč čínští vůdci začali zdůrazňovat dvojí cirkulaci. S obrovským domácím trhem, čítajícím 1,4 miliardy lidí, a rozvinutou výrobní kapacitou dokáže Čína přežít pod jakýmkoli heslem.

 

Yu Yongding

Autor je ředitelem Makroekonomické společnosti při Čínské akademii společenských věd, působil také jako radní Čínské lidové banky
Z angličtiny přeložil Vojta Berka
Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org