logo Facebook
I slova jsou činy

Reforma zemědělské politiky EU neuspokojí nikoho

30. října 2020 11:29 / autor: Petr Havel

V množství zpráv a komentářů hodnotících návrhy přijaté v rámci budoucích změn v minulém týdnu Evropským parlamentem (EP) není snadné se vyznat. A platí to i o krácení dotací největším průmyslovým zemědělským podnikům (zastropování), k čemuž jako povinnému principu vyplácení dotací podle některých dojde, zatímco podle jiných nedojde. Jak to tedy (nejen) se zastropováním momentálně je?

Zastropování jako povinné odmítla již dříve jak rada premiérů členských zemí, tak rada ministrů zemědělství, trvá však na něm dosud Evropská Komise. Zřejmě i proto přišel EP s kompromisním návrhem, který byl přijat i v plénu EP a který počítá s krácením dotací vztažené k fyzické osobě (ne tedy na podnik, což byl doposud diskutovaný princip), a to jak v rámci přímých plateb na plochu, tak v rámci investičních dotací (zjednodušeně řečeno na projekty v rámci rozvoje venkova). V prvním případě by mělo jít o maximální hranici půl milionu eur, v druhém pak milionu eur, přičemž nemá být povolen odpočet nákladů na zaměstnance. To přitom je, byť to na první pohled může působit složitě, docela dobrý návrh, který je naopak oproti původní myšlence krácení dotací vztažené na podnik jednodušší. Je to i docela dobrý kompromis v míře dopadů na největší zemědělské podniky – například v ČR by tak mohlo být podle odhadů tímto způsobem kráceno na dotacích zhruba 100 největších podniků, což je na počet minorita za situace, kdy o základní dotace u nás žádá každoročně kolem 30 000 subjektů – tedy jednotlivých zemědělských podniků.

Také proto je dosavadní výsledek jednání o reformě Společné zemědělské politiky EU (SZP) hodnoceno převážně jako vítězství „agrární lobby“, přesto má tento návrh předložený předsedkyní výboru EP pro rozpočtovou kontrolu Monikou Hohlmeierovou ambici minimálně omezit koncentraci zemědělské produkce v rámci EU. Tak či tak není ani v současné době zřejmé, zda zastropování bude povinné nebo dobrovolné, a na jakém principu ke krácení dojde. Rozdílná stanoviska EP, EK i rad ministrů budou totiž v současné době podrobena diskusi v rámci trialogu, přičemž ale lze předpokládat, že postoj EP a EK prosazující povinné krácení nebude možné při významu obou institucí jen tak smést se stolu. „Agrární lobby“ tak způsobem, jakým měla v úmyslu, zřejmě nezvítězila a nezvítězí, zastánci větší podpory malých a středních zemědělců ale také ne. Navíc je vhodné vědět, že „malý“ podnik je statisticky jednotka do 50 zaměstnanců a „střední“ do 250 zaměstnanců. Pokud by se tedy mělo v zemědělství mluvit o podpoře skutečně malých, například rodinných farem, bylo by vhodné používat pojem „mikropodnik“ (do 10 zaměstnanců), což je v zemědělství velmi častý „rozměr“ podniku. Jinými slovy – pokud někdo mluví o podpoře malých a středních, lze za takovými pojmy hledat fakticky i podporu velkých podniků, neboť ten „malý“ může mít až 50 zaměstnanců.

Vůbec nejlepší by ale bylo volit jiný způsob rozdělení. Ne vždy hospodaří „velký“ zemědělský podnik nezodpovědně a ne každý „drobný“ zemědělec obhospodařuje půdu žádoucím způsobem. Jde také mimo jiné i o to, kde kdo hospodaří. Z pohledu „nevybydlování“ krajiny je nepochybně lepším řešením pastva ovcí, koz nebo skotu, právě ta se ale obvykle odehrává na rozsáhlých plochách prostě proto, aby se na příslušných pozemcích pasoucí se hospodářská zvířata uživila. To je však jen jeden z možných příkladů, každopádně rozhodující pro krajinu a organismy v ní žijící není primárně velikost podniku, ale právě způsob hospodaření.

V něm přitom očekávali jak ochránci přírody, tak značná část vědců a výzkumníků větší posun k ekologizaci a udržitelnosti zemědělství, než jak to zatím, i po verdiktech EP, vypadá. Navzdory tomu, že i podle EP bude zemědělská politika EU v příštích letech „ekologičtější, férovější a odolnější“. Dost významná část společnosti se totiž domnívá, že tomu bude naopak. Dlužno ovšem dodat, že jde obvykle o postoje z vlastního úhlu pohledu, v rámci rozdílných postojů mezi zemědělci a ochránci přírody. A je také velmi pravděpodobné, že výsledná podoba SZP neuspokojí žádnou z obou jmenovaných stran. A navíc – stále ještě není, ani v zastropování, ani v míře ekologizace zemědělství definitivně jasno.

I když tedy ochránci přírody od reformy SZP čekali více, neměly by být posuny v udržitelnosti (ekologizaci) zemědělství zas tak zanedbatelné. Plných 30 procent z přímých plateb (to jsou ty nejobjemnější a nejvíce čerpané dotace) má být směrováno na ekorežimy, je ale třeba vědět, že půjde o peníze nad rámec plnění základních podmínek udržitelnosti zemědělství. Ve skutečnosti tak bude podíl peněz na ekologizaci zemědělství vyšší, otázkou ovšem bude, co přesně bude závazné, neboť ekorežimy zřejmě budou dobrovolné. Zásadní je také (zatímní) návrh, aby 10 procent půdy tvořily zemědělsky nevyužitelné plochy, například krajinné prvky, drobné vodní plochy nebo neprodukční vegetace. Také sankce za nedodržování zásad ochrany životního prostředí by se oproti současnému stavu měly zvýšit na dvojnásobek, tedy na 10 procent z dotací, což sice není mnoho, ale ve větším balíku peněz už by to bylo vidět. Což je jen pár nejviditelnějších příkladů.

SZP tedy každopádně zelenější oproti současnému stavu bude, jde však o to, o kolik to bude odstínů. Jednání o tom jsou a budou složitá, a také proto by bylo k vytváření vlastních názorů na věc žádoucí přečíst si nebo poslechnout si postoje z několika různých stran. I proto, že zdaleka ještě není jasno, lze po celou dobu probíhající diskuse očekávat expanzi jednostranných a často emotivních apelů na veřejnost, co je a není třeba regulovat a jaká opatření přijímat. Optimální výsledek ale ani tak nelze čekat. Spektrum členských zemí, jejich rozdílná historie, rozdílné klimatické i geografické podmínky pro podnikání, rozdílné priority a koneckonců i rozdílně zaměřená politická reprezentace musí nutně a logicky vyústit do kompromisního řešení, které bude kritizováno zleva i zprava, ale které, ať si kdo chce co chce říká, oproti současnosti jistým posunem ve prospěch rodinných farem i životního prostředí bude.

 

Petr Havel

Zemědělský komentátor, zakladatel týdeníku Agrární noviny
Publikováno s laskavým svolením autora
Původně zveřejněno na serveru blog.aktualne.cz